Diagnóza DM1 (2. část) - Motol

Motol - recepce - pořadník - 30 Julínků - anamnéza na recepci - konečně na oddělení - na jiné oddělení - ubytování - opět anamnéza - edukace - inzulín - inzulín - inzulín - čekání na propuštění.

Klikněte pro předchozí díl příběhu
 


Vyrazili jsme tedy do Motola. Ranní průjezd skrz celou Prahu není nijak příjemná věc a rozhodně se nedá stihnout za dvacet nebo čtyřicet minut. Zavolal jsem do práce a omluvil se, že dnes asi už nebudu. Věděli už jsme, že má Sára cukrovku a že bude pravděpodobně nutná hospitalizace. Začali jsme ji na to cestou připravovat. Sárinka naštěstí novou situaci a to, že teď bude s mámou "bydlet v nemocnici" nesla poměrně statečně.
 






Dorazili jsme do Motola. Našli dětské oddělení, vystáli frontu na 30 Julínků. Na recepci, člověk je nervózní, čeká kdy jeho dítěti pomůžou a místo toho čeká frontu na pořadník a poté s ním recepční hluchá přes okénko provádí anamnézu. Musím se přiznat, že se mi vařila krev v žilách, když jsem musel odpovídat na otázky ohledně příjmění rodičů a aktuálního zaměstnání a dalších věcí, které mi v této situaci naprosto nepřipadaly prioritní.
 
Po asi patnácti minutách nás konečně odeslali na diabetologickou ambulanci. Tam se sestřička podivila, že nám na obvodě nedělali test z krve a nicméně po jeho provedení nás odeslali přímo na lůžkové v dětském pavilonu. Tam začali holkám připravovat pokoj a nás si vzala do péče paní doktorka, která nám nejprve ve velmi hrubých rysech vysvětlila, že Sára má skutečně diabetes mellitus, nezapomněla zmínit, že za to nikdo nemůže, a musím říci, že byla velmi citlivá, hodná a starostlivá. Přesně taková, jako by si člověk představoval, že by měli v takové situaci všichni doktoři být.
 



Já jsem většinu z věcí, které nám říkala věděl, neb jsem předchozí večer nasamploval z netu, ale její přístup byl specificky psychologický, protože je pravděpodobné, že někteří lidé se mohou po takovém oznámení hroutit. My jsme to zvládli relativně vpohodě. Otázkou bylo zjistit co bude dál.

Následovala anamnéza, kterou si paní doktorka rovnou klepala do počítače. Zajímavostí bylo, že polovinu z těch informací jsme museli diktovat už dole na recepci, ale zřejmě v motole nemají posíťováno, natož že by společný informační systém umožnil použít data v rámci celého baráku. Nehledě k tomu, že se Sára v Motole narodila, což kupodivu na recepci věděli. No nic ... snad hudba budoucnosti.

Posléze si Sáru nechali v Motole, moje přítelkyně tam samozřejmě zůstala s ní a začali léčbu. Naštěstí jsme onemocnění odhalili včas, takže byla Sára "celkově v dobrém stavu", dehydratace nenastala. Přesto je snaha nejprve nasadit inzulín infuzí. Nicméně Sára dělala takové scény, že jí nebylo možné zavést kanylu. Právě kvůli dobrému stavu tedy začali s aplikací inzulinu rovnou injekčně. Přítelkyně se učila jak nabrat inzulín do injekční stříkačky, jak ho malé píchnout, v pravidelných časech se jedlo a měřilo.

Nevím jestli si to někdo umí představit, dnes už je to pro nás dávno legrace, ale ten pocit vzít jehlu a zabodnout ji dítěti pod kůži ... poprvé jsem z toho měl opravdu špatný pocit.

Během hospitalizace jsme získali vlastní glukometr a naučili se s ním zacházet. Kromě toho probíhala pravidelná edukace, kde se nám snažila paní doktorka vštípit ty nejzákladnější věci.

Dostali jsme knihu, kterou připravil právě kolektiv motolských doktorů, docentů a spol., kniha se jmenuje Abeceda diabetu. Já osobně knihu nazývám userguide - uživatelská příručka. Půjčil jsem si od paní doktorky také jednu a během tří dní ji přečetl. Z uživatelské příručky to nevypadalo až tak beznadějně. Opak byl pravdou.

Sárinka se v nemocnici na oddělení velmi brzy otrkala, procedury snášela dobře, tedy zejména nabírání krve z prstu na test aktuální glykémie, injekce stále snášela hodně špatně a dělala velké scény. Zajímavé na tom je, že v rámci výuky jsme zkusili nejdřív všechny zákroky sami na sobě, ať už píchnutí jehlou tak nabrání krve z prstu a zatímco jehla je tak slaboučká, že vpich není vůbec cítit, z ďobnutí do prstu jsem úplně takový pocit neměl. Sáře však od počátku ďobání do prstu nevadí, zatímco na injekci si zvykala těžko.

(Vzhledem k tomu, že očekávám reakce typu - inzulínové pero, o kterém pohovořím později - nepřipadá pro nás v úvahu. Ačkoli si lidé obvykle myslí, že jehla je skrytá, tak není, není v tom rozdíl. Navíc je Sára malá, takže nepícháme kolmo, což je s perem také složitější a konečně pero nemá dostatečnou citlivost, my dávkujeme inzulín po čtvrt jednotkách (ředění 1:1) a ani psychologicky pro Sáru není pero cestou vpřed. Podrobněji v další kapitole).

Zatím jsme byli v péči lékařů, já dojižděl za holkama po práci, největší tíhu celé situace těď musela nést přítelkyně. Čekalo se, až se hodnoty trochu stabilizují a budou mi holky moci pustit domů. Připravil jsem šéfa na to, že budu potřebovat dovolenou. Veškerou dovolenou ...

pokračování příště ...
(další díl Vás seznámí s poznatky z knížky a vyjde opět v pondělí v 16:35)