Zvonění ve škole opět po čtvrt století

Po téměř sedmi letech bezstarostného života nastal pro mého potomka čas změny. První školní den je takovým milostivým úvodem k pozdějším radostem i startostem, k příjemným i nepříjemným povinostem a také je to den, kdy začíná urychlená fáze šednutí vlasů rodičů, obzvláště pokud si geny našly správnou cestu. Po pětadvaceti letech jsem se tedy opět ocitl v první třídě a byl jsem v mnohém překvapen.

Na úvod jen dodám, že obě mé děti školou povinné jsou z prvního manželství a bydlí v mém sousedství v menší obci, jejíž jméno raději nebudu upřesňovat. 

Zatímco Lenka si to už pelášila do třetí třídy, těšila se na své kamarády a kamarádky ze třídy, Ondra šel nesměle do první třídy. Tedy ono to nesměle - narozdíl od Lenky před dvěma lety neplakal, ale jeho hyperaktivní oči dávaly na vědomí, že neví co ho čeká. O Lenku se nebojím, je pro mě až nepochopitelně zopdovědná a bezproblémová. Ondra je trochu více živé dítě, typický neposeda - zkrátka celý já v jeho věku - a jako bonus je extrémně tvrdohlavý. Není tedy divu, že jsem s obavami očekával, jakou paní učitelku dostanou a zdali ho zvládne. 

Musím přiznat, že jsem byl příjemně překvapen. Paní učitelka vystřihla první den (navíc pod permanetním dohledem rodičů, prarodičů, bulících sourozenců ... a dalších "Hujerů") na výbornou. Trochu jsem se uklidnil, ale spíš mi přišlo líto paní učitelky. Jestli má ve třídě takových živlů jako je Ondra víc, tak potěš pánbů. Vzpomněl jsem si na slova jedné z mých učitelek na základní škole: "Kábo! Nejradši bych tě roztrhla na osm malých .... ale představa mít ve třídě osm malých Kábů je naprosto neúnosná!"

Ale hezky popořádku. Ondrášek si sednul do druhé lavice, hned za svojí oblíbenkyni ze školky. Vedle něj si sedla holčička asi o hlavu větší, aspoň si nedovolí jí zlobit. V 8:01 ještě předtím, než paní učitelka stihla přivítat děti, spustil školní rozhlas, ve kterém se jal rozmlouvat pan ředitel. Podle povahy projevu, jehož minimálně třetinu zřejmě zapomněl po roce 89 updatovat, mám nutkání napsat soudruh ředitel ... ale což už naděláme. Zároveň nezapomněl slíbit prvňáčkům (kteří mimochodem stejně nechápali, která bije), že se na ně přijde osobně podívat.

Paní učitelka zatím připravila dětem oficiální přijetí do školy formou hry. Na tabuli byla napsána barevnými křídami křestní jména všech žáků a jeden po druhém měli přijít k tabuli, vzít si křídu, poznat svoje jméno, podtrhnout, vzít si přivítací dárek (čokoládové vajíčko uvnitř s hračkou), zazvonit zvonečkem a stát se tak symbolicky školáčkem. Děti hru přijali a měla úspěch.

V polovině rituálu vtrhl do třídy pan ředitel. Aniž by se představil, jal se děti seznámit s panem startostou. Chápu, že obec je zřizovatelem školy, jen jsem si téměř jist, že většině prvňáků pojem startosta moc neříká a "toho divného člověka" co onoho startostu přivedl asi také nepochopili. Pan starosta pronesl krátký projev, který měl alespoň hlavu a patu. Zaujalo mě, že intonačně eskaloval poslední větu k očekávanému potlesku (snad ze zvyku z tribun a sněmovních síní), kterého se samozřejmě od zmatených dětí, ani uvědomělých rodičů nedočkal. Po něm se jal ještě hovořit pan ředitel, ani on se potlesku nedočkal a kromě toho, jeho řeč zásadní smysl ani nedávala. Ještě pár vteřin trapně postával a pak si zase pana starostu odvedl.

Paní učitelka opět s jistotou převzala otěže situace a děti se vrátily k uvítacímu rituálu, kterým pro ně také první školní den skončil. Následovala organizační část pro rodiče, kterou zakončilo zvonění.

Ten zvuk člověku zůstane pod kůží léta. Hodina končí a Ondráškovi začínají povinosti. Šel jsem do školy s obavami, ale teď jsem klidný. Jsem rád, že schopná paní učitelka učí a ten pán, co byl dnes opravdu za kašpárka, že pouze straší v ředitelně. Prostě taková obecná škola.